odsouzení 10
Zazvonil zvonec na ohlášení začátku hodiny. Studenti se z chodeb školy odebrali do učeben a tak se zde vyklidil prostor. A já mohl nepozorovaně proklouznout na hodinu laborek. Usedl jsem se do lavice vedle NamJoona. Opět mi hlavou proletěl včerejší večer.
„Co si včera večer dělal tak pozdě venku?“ zeptal jsem se nervózně
„To je snad jedno ne? Nejsi člověk, kterému bych si vylíval své city“ šeptl potichu, aby nás vyučující neslyšel.
„Nikdo po tobě nechce, aby sis mi vylíval city. Chci jen vědět, co si dělal tak pozdě venku“ NamJoon se opět pousmál. Asi jsem na něj udělal dojem nebo tak něco.
„A proč to chceš vědět? nedělej, že ti na mně záleží“
„Nezáleží jen říkám, že je divné, když je v jedenáct hodin večer někdo venku. A jen tak si sedí na lavičce. Tak řekneš mi to?“
„Dobře, když mi dáš pokoj. Není na tom nic zvláštního, prostě mám jen rád samotu.“
Usmál jsem se. Dostal jsem to s něho! Jásal jsem štěstím. Jeden krůček k našemu přátelství.