odsouzení 4
Na místo jsme přijeli až druhý den ráno.
„Jdi si vybalit, jdeme se s mámou zapsat do práce“ řekl otec a dal mi klíče od domu.
Nasnášel jsem to tu. Dům byl, zastarali ale velký. Nedokázal jsem si představit, že tak velký dům vlastní trojčlenná rodina. Nebyl jsem, na to zvyklí ale tady to bylo asi běžné. V Koreji jsme se museli vlézt do malého bytečku a tady máme dům s pěti obřími pokoji. Zahrada byla taktéž velká. Napadlo mě, že bych našim navrhl si koupit psa. Toho jsem vždy chtěl. A teď když tu stejně snad ani nebudu nikomu rozumět, by se malí přírůstek do rodiny hodil. Hned vedle byl další dům. Byl tomu našemu docela podobný. Měl taky velkou zahradu. Ale od naší zahrady se hodně lišila, měli tam psa a hodně otravně rozkvetlých kytek. A vůbec všechno tu bylo otravně rozkvetlé a zelené. Jindy by mi to přišlo nádherné, ale teď mi to přišlo k pláči. Připomínalo mi to Kate, její nádherné oči, její vůni, její vlasy, její usměv, její rty, její nekonečné polibky. Dost! Okřikl jsem se Kookie s tímhle musíš přestat!
Vešel jsem do dveří a první co jsem uviděl, byli ty velké, bílé, retro schody. Nenapadlo mě nic lepšího než vyběhnout po nich nahoru do druhého patra. Prostor v druhém patře byl naplněn pokoji. Nezastavoval jsem a šel dál po schodech do třetího patra. Schody končili u velkých bílých, dveří. Šáhl jsem na kliku, ale dveře byli zamknuté. Podíval jsem se všude okolo mě, ale klíč nikde. Všiml jsem si rohožky, která byla před dveřmi. Zvedl jsem jí. A uviděl klíč. Neváhal jsem a klíč zasunul do zámku. Ozvalo se hlasité klapnutí. Dveře se pomalu otevřeli. Uviděl jsem starý gauč. Ten bude asi hodně zaprášený, pomyslel jsem si. Vstoupil jsem dovnitř. Dveře za mnou hlasitě zabouchli. Rozhlédl jsem se okolo. Bylo tu málo světla možná proto, že jsem byl na půdě. Bylo tu jen pár malých oken, kterými pronikali paprsky světla. Naproti křesla stál malí monitor. Zkusil jsem ho zapnout a fungoval. Někdo kdo tu žil před námi si tu udělal asi pěknou zašívárnu. Bylo tu i pár funkčních zásuvek do elektriky. Kopl jsem do gauče, ale z něho se ani trochu nezaprášilo. Někdo se tu o to asi pěkně staral. Nemohl jsem si nevšimnout ani obrázku visících na stěnách. Přistoupil jsem blíž aby jsem se podíval. Byli vytrhané strany ze starých korejských komiksů. Co když tady před námi žil někdo z Koreje? Pomyslel jsem si. Mávl jsem nad tím rukou, vždyť to je kravina. Na konci místnosti byli dveře a nad nimi visel žebřík. Otevřel jsem je. Měli stejný klíč jako ty před tím. Za dveřmi byla naše zahrada. Mám zašívárnu! Nikomu o ní neřeknu. Rodiče budou moc zaneprázdněny prací, takže si toho ani nevšimnou. Nikomu to neřeknu. Vzal jsem žebřík a slezl po něm dolů. Napadlo mě se kolem trochu porozhlédnout. Vyšel jsem před náš dům na ulici. A šel podél živých plotů dál ulicí. Kdyby se mi nestýskalo, řekl bych, že je tu i celkem pěkně. Vzduchem byla cítit volná atmosféra. Na zahradách byli děti hrající si ze svými rodiči. Jak mi chybí ty časy, kdy se mnou rodiči trávili volný čas.
„hej ty!!!“ ozvalo se ze zadu. Zaskočilo mě to, protože na mě křičel v Korejštině. Rychle jsem se otočil.
„já?“ zeptal jsem se zděšeně
„No jasně“ přiběhl za mnou udýchaný kluk. Nečekal jsem, že potkám v této ulici člověka, jako byl on. Na pohled mi přišel sympaticky. Měl milí usměv a krásné oči. Byl zhruba ve stejném věku jako já.
„Ahoj, jmenuju se Kim Taehyung. Jsi z Koreje, že?“
„Ano, jak to víš?“
„Mamka říkala, že se k nám do ulice mají přistěhovat další lidi do firmy“
„Do jaké firmy?“
„no nedaleko je korejská firma. Vaši tam určitě taky pracují“
„jo asi jo“ neměl jsem náladu se s nikým vybavovat. Přišel jsem si úplně na dně.
„a jak se jmenuješ ty?“
„jsem Jeon Jungkook“
„a nechceš provést okolím?“
„ne, ale díky snad později. Nemám čas.“ A odešel jsem od něj. Nasadil jsem si sluchátka a dál se věnoval ulici.