odsouzení 5
„Kate dnes ti to opravdu sluší“ řekl jsem s úsměvem na rtech. A vlepil jí pusu.
„Díky i Jiminovi to dnes sluší“ zarazil jsem se
„cože Jiminovi?“ a najednou se zde objevil Jimin
„Jimine co to děláš?! Okamžitě jí pusť!!“ vletěl jsem mezi ně a snažil se je od sebe oddělit z pevného objetí. Nešlo to, byli jak k sobě přilepení. Začal jsem zuřit. A po té i hlasitě a hystericky brečet.
„Kate jak to můžeš udělat, vždyť jsi moje všechno! Nechci tě ztratit! Jimine jak si mohl jsi takový parchant!!!“ Uslyšel jsem hlasitý zvonek
„co to je?“ zeptal jsem se
„to je budík. Musíš do školy“ řekl Jimin a rázem se rozplynul před očima.
To byl jen sen. Vyplazil jsem se z postele. Směrem do ledničky. Takže Kate tam někde je a asi to má teď těžké. Neuvědomil jsem si, že ledničku ještě nemáme. Šel jsem zpět do svého pokoje. Co asi teď dělá Kate. Snad není s Jiminem. Jimina mám rád ale nesnáším, když se s někým musím o něco dělit. Z Jimina se rázem stal nepřátel. Nesnáším tě. Šáhneš mi na Kate tak ti urvu hnáty a nacpu ti je do držky. Co si vezmu na sebe? Co by si tak vzal člověk první den do školy? První dojem. Černé jeany a bílé triko snad nic nezkazí, ne? Jídlo si asi budu muset koupit po cestě do školy. No ale jak, když nemluvím zdejším jazykem. V jaké zemi vůbec jsem? To je jedno. Na Korejce jsou tu asi zvyklí, když na to mají i přizpůsobenou školu. To zvládneš Kookie mysli na Kate. Uvidíš, že to bude super. Namlouval jsem si. Šel jsem do koupelny. No tak Kookie lepší už to nebude. Jdi už radši nebo zase přijdeš pozdě.